Německé tankové síly v letech 1938-40

Díky posledním článkům p. Macouna na technetu se rozpoutala bláznivá diskuze o německých pancéřových jednotkách a jejich výzbroji. Spousta příspěvků byla fundovaných, dost jich ale bylo napsáno bez sebemenší znalosti problematiky a některé byly z kategorie velmi naivních. Nejprve je nutno poopravit všeobecně velmi rozšířený názor, že vývoj tanků a tankových sil začal v Německu až po nástupu Adolfa Hitlera k moci – tedy po roce 1933. Je pravdou, že vítězné mocnosti stanovili pro německý Reichswehr velmi striktní podmínky, které mimo jiné zakazovaly vývoj a výrobu pancéřových vozidel. Reichswehr měl omezen počet aktivních vojáků číslem 100 000 a v prvních poválečných letech měl zcela jiné starosti než vývoj nových zbraní. S přispěním neoficiálních polovojenských organizací (převážně veteránů 1. světové války organizovaných hlavně ve Freikorpsech) čelil pokusům o státní převraty, musel odrážet polské jednotky v pohraničních incidentech a také nepokojům při hyperinflaci a následné měnové reformě, které v první polovině 20. let Německo postihly. V letech 1924-25 se německá společnost začala vracet k normálnímu životu, díky americkým půjčkám se zlepšovala ekonomika a k běžné činnosti se navracela i armáda.

Tanky Mark I byly pro Němce v roce 1916 naprostým překvapením a zprvu působily v německých liniích zmatek. Jak se však brzy ukázalo, tato neohrabaná monstra byla velmi zranitelná a po prvotním psychologickém efektu jejich význam pro vývoj 1. války nebyl velký. Přelom pro další vývoj znamenal francouzský lehký tank Renault FT-17, který použil výzbroj v otočné věži. Po válce se našli vizionáři, kteří dokázali odhadnout význam pancéřových jednotek jako vysoce mobilní úderné síly. Fuller s Hartem v Británii příliš neuspěli. Jednak po válce hlavním úkolem politiky byla obnova válkou pochroumané ekonomiky a jednak také proto, že britská i francouzská generalita viděla význam tanku jako podpůrnou složku pomalé pěchoty.

V Německu se i přes zákaz výroby a vývoje pancéřových vozidel našli armádní činitelé, kteří byli přesvědčeni, že pokud nepřijdou činy, bude Reichswehr beznadějně zaostalou armádou. Proto už v roce 1925 oslovila armáda firmy Krupp, Daimler-Benz a Rheinmetall-Borsig na vývoj středního tanku. Projekt kvůli utajení dostal název „Grosstraktor“ a prototypy v počtu dvou kusů od každé firmy se podařilo dodat v letech 1928-30. Všechny tyto stroje byly odeslány na zkušební polygon Kama v SSSR (v rámci smlouvy mezi Německem a SSSR o společném vývoji obrněné techniky – ukončena byla s nástupem Hitlera v roce 1933). Všechny byly ovlivněny 1. světovou válkou a ani jeden se neosvědčil. V roce 1928 bylo stejným firmám odesláno zadání na výrobu lehkého tanku. Zadání kvůli utajení znělo na „Kleintraktor“ následně pak byl projekt označován jako „Leichttraktor“. Firma Daimler-Benz se do tohoto projektu nezapojila a tak zbrojní úřad pro zbylé dvě firmy upravil zadání na dva prototypy tanku. Jedna k tomu měla přidat prototyp muničního vozu a druhá pak stíhače tanků – vše na shodných podvozcích. Ani tyto prototypy se nijak neosvědčily a v roce 1931 byly ukončeny kvůli novému projektu pod názvem „Landwirtschaftlicher Schlepper“, který vedl k vývoji prvního německého tanku – Panzerkampfwagen I.

PANZERKAMPFWAGEN I

 V roce 1931 nastoupil do vedení inspektorátu transportních jednotek generál Oswald Lutz a jako náčelníka štábu jmenoval Heinze Guderiana. Oba tito důstojníci byli velmi dobře obeznámeni s teoriemi vývoje tanků a rychlých mobilních jednotek a byli jejich velkými podporovateli. Načrtli koncepci spočívající ve vývoji bitevního a podpůrného tanku (později známější pod názvy Panzer III a IV). Co potřebovali rychle, bylo vozidlo, na kterém by mohl probíhat výcvik budoucích osádek tanků. Bojová hodnota neměla být u tohoto typu prioritou. Tank měl být jednoduchý, lehký a levný. Jeho hmotnost neměla přesáhnout 5 tun, posádku měli tvořit dva muži a výzbroj měla být pouze kulometná. Na základě tohoto zadání oslovil německý zbrojní úřad (respektive jeho oddělení Waffenamt Prüfwesen 6) v září roku 1931 firmu Krupp s požadavkem na stavbu prototypu podvozku nového tanku s kódovým označením Kleintraktor. Aby se nestavělo (po zkušenostech s projekty Leichttraktor a Grosstraktor) na zelené louce, byl zadán požadavek, že má při stavbě nového tanku vyjít z designu úspěšného britského pásového tahače Vickers-Carden-Lloyd.

První prototyp podvozku byl představen v červenci 1932, ale přestože podvozek byl v mnoha ohledech lepší, než podvozek britského tahače, nesplňoval jednu ze základních podmínek – výkon motoru (oproti zadaným 60 koním měl jen 51 a proto nedosahoval ani požadovaných jízdních vlastností), zároveň byl o 300kg těžší.  Po požadovaných úpravách, a změně pohonné jednotky na Krupp M302 o výkonu 55 koní, byl vysloven souhlas a zároveň objednáno 150 těchto podvozků. První podvozky byly armádě předány v lednu 1934 a ty byly okamžitě odeslány školnímu útvaru v Zossenu. Pro sériové tankové podvozky byl použit nový typ motoru, Krupp M305, který již dosahoval armádou požadovaného výkonu 60 koní. Další změnou, která byla jasně viditelná i zvnějšku, byla nová napínací kola pásů. Byla opět loukoťová s gumovou bandáží, ale výrazně většího průměru než kola pojezdová. Zatímco pojezdová kola měla průměr 530 mm, u nových napínacích kol to bylo 630 mm.

Nejúspěšnější verzí pancéřové nástavby a věže se nakonec stala konstrukce firmy Daimler-Benz. Ta byla zástupcům zbrojního úřadu předvedena poprvé zřejmě již v květnu roku 1933. V červenci 1934 bylo rozhodnuto, že nástavba a věž firmy Daimler-Benz bude po drobných zdokonaleních přijata jako standard a použita jak pro právě chystanou druhou výrobní sérii tak i pro další budoucí výrobu nového tanku. První z nich začala armáda přebírat od počátku roku 1935.

Bylo vyrobeno 1175 kusů těchto tanků, které byly nakonec označeny jako Panzerkampfwagen I Ausf. (Ausführung – verze) A. Bylo to dáno tím, že pro vylepšení jízdních vlastností byla následně změněna pohonná jednotka, kterou se stal motor Maybach HL 38 TR. Šlo o benzínový kapalinou chlazený šestiválec, který dával maximální výkon 100 koní. Tato verze pak byla označena jako Ausf. B. Počet vyrobených kusů je značně rozporný – v literatuře se pohybují čísla 400, ale také 1100 kusů.

Finální označení Panzerkampfwagen I (se zkratkou PzKpfw I) a výzbrojní kód SdKfz 101 (SdKfz - Sonder Kraftfahrzeug - vozidlo pro zvláštní účel) byly tanku přiděleny od dubna 1936.

PANZERKAMPFWAGEN II

Vývoj tohoto tanku sahá do roku 1934, kdy byl zadán vývoj firmám Krupp, MAN a Henschel. Požadavek zněl – tank v kategorii 10 tun s 20mm automatickým kanónem schopným používat průraznou i tříštivou munici.

Vítězem se stal prototyp firmy MAN a ta také obdržela zakázku na výrobu 10 kusů nulté série.  Výzbrojí tanku byl rychlopalný kanon KwK 30 L/55 ráže 20 mm a kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Obě zbraně byly samozřejmě uchyceny v čelní stěně věže. Vezená zásoba munice pro kanon činila 180 nábojů, pro kulomet 1 425 nábojů, osádka byla tříčlenná. Bylo vyrobeno kolem 100 kusů verzí a1, a2,a3, b. Nespokojenost armády vedla k vývoji nového pojezdového ústrojí, a tedy verzi c. Ta sice přinesla nárůst hmotnosti o 1 tunu, ale výrazně zlepšila manévrovatelnou tanku. Tato předsériová verze byla s úpravami (modernizace motoru a převodovky) přijata jako Ausf. A. Další drobná vylepšení přinesla Ausf. B. Zkušenosti z občanské války ve Španělsku přinesly požadavek na zesílení pancéřování. Tyto stroje dostaly označení Ausf.C. Všech těchto verzí pak bylo vyrobeno asi 1100 kusů.

Kvůli opoždění vývoje a dodávek modernějších PzKpfw III došlo ještě k vývoji verzí Ausf. D a E, které díky modifikaci podvozku a převodovky dosahovaly vyšších rychlostí (až 55km/h oproti 40km/h původních verzí), ale nárůst bojové hodnoty byl mizivý a tak se jich vyrobilo jen asi 250 kusů.

PANZERKAMPFWAGEN III

PzKpfw III měl být hlavním bojovým tankem německých pancéřových jednotek, ale protože představoval zcela nový stroj, jeho vývoj byl složitý a trnitý. Ještě ani v roce 1940 jich Wehrmacht neměl dostatek a tak mu přišlo vhod 400 tanků čs. výroby PzKpfw 35(t) a 38(t) – tedy původní LT 35 a LT 38 ukořistěné v obsazeném Československu.

V roce 1934 formuloval zbrojní úřad požadované charakteristiky nového stroje a předal je firmám MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp spolu s objednávkou na vývoj prototypu. Hmotnost vozidla neměla podle specifikací překročit 15 tun. Požadovaná maximální rychlost stroje byla 40 km/h a posádku mělo tvořit pět mužů - velitel, střelec, nabíječ umístěni ve věži, a řidič a radista vpředu trupu. Stroj měl být samozřejmě plně pásový s výzbrojí soustředěnou v otočné věži.

Nakonec zvítězil prototyp firmy Daimler-Benz a ta také vyrobila pár kusů verze Ausf.A. Tato verze ale měla velké problémy s podvozkem, trpěla častými poruchami a tak se téměř okamžitě přistoupilo k vývoji novějších verzí Ausf. B/C/D, lišícími se hlavně pojezdovým ústrojím. Ani s těmito verzemi nepanovala přílišná spokojenost, proto jich bylo v průběhu let 1937-1938 vyrobeno jen 60 kusů. Následovala verze E, které se do podzimu 1939 vyrobilo 96 kusů, z nichž pak většina byla ke konci roku 1940 přezbrojena 50mm kanóny.

Skutečně masová produkce těchto tanků přišla až s verzí F, která se začala vyrábět na přelomu let 1939/1940 a celkově jich bylo vyrobeno přes 400 kusů. Následné verze už povětšinou zabíhají do období po porážce Francie a nejsou předmětem tohoto článku.

Tanky PzKpfw III už můžeme považovat za první vážnější protivníky tanků LT35 (jimiž byla vyzbrojena čs. armáda) a také britským a francouzským tankům v roce 1940. Německá armáda jich měla v letech 1938-1940 zoufale málo a to ještě ve verzích, které trpěly častou poruchovostí.

 PANZERKAMPFWAGEN IV

Jeho základní charakteristiky formuloval německý zbrojní úřad (Waffenamt) v technických specifikacích, které spolu s objednávkou na vývoj předal na konci roku 1934 firmám MAN, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Tank měl dosahovat hmotnosti okolo 18 tun a být vyzbrojen kanonem ráže 75 mm a dvěma kulomety. Hlavní zbraň měla být umístěna v plně otočné věži a posádku mělo tvořit pět mužů plnících přesně určené role.

Po vítězství prototypu firmy Krupp následovala objednávka na výrobu první série nového tanku. Tyto sériové stroje dostaly oficiální označení PzKpfw IV Ausf. A a celkem jich bylo vyrobeno v letech 1937 – 1938 35 kusů. Následovala verze Ausf. B se změněnou korbou. Její produkce do října 1938 představovala 45 kusů. Verze Ausf. C se od verze B téměř nelišila a její produkce již byla opravdu masová, této verze bylo vyrobeno téměř 2000 kusů. Všechny tyto verze byly vyzbrojeny krátkohlavňovým kanónem KwK 37 L/24 ráže 75 mm. To dávalo těmto tankům směr určení na bojišti. Nebyly primárně určeny k ničení tanků protivníka, i když toho byly schopny – na vzdálenost 1500 m dokázaly probít pancíř 70-75 mm, ale k podpoře pěchoty – tj. ničení kulometných hnízd, polních opevněných bodů a podobně.

Zajímá-li se někdo o podrobný popis jednotlivých verzí zmiňovaných tanků, pak je samozřejmě nutné si projít odborné publikace nebo webové stránky (např. www.panzernet.net), kde najde potřebné informace.

Pokud bychom brali teoretické počty tanků v období mnichovské krize, pak Německo celkově vyrobilo asi 1500 tanků, z čehož tvořilo:

PzKpfw I     670 kusů

PzKpfw II    680 kusů

PzKpfw III     60 kusů

PzKpfw IV     80 kusů

 K bojovému nasazení byly připraveny 3 tankové divize o síle cca 900 tanků:

1. tanková divize disponovala 93 kusy Pz. I, 122 kusy Pz. II, 26 kusy Pz. III a 45 kusy Pz.IV

2. tanková divize disponovala 124 kusy Pz. I, 155 kusy Pz. II, 6 kusy Pz. III a 17 kusy Pz.IV

3. tanková divize disponovala 122 kusy Pz. I, 156 kusy Pz. II, 6 kusy Pz. III a 18 kusy Pz.IV

Československá armáda disponovala třemi pluky útočné vozby, které disponovaly 418 vozidly:

Tančík vz.33    70 kusů

LT vz.34          50 kusů

LT vz.35        298 kusů

Pro úplnost dodávám, že např. polská armáda měla v roce 1939 880 tanků (z čehož ale 810 vozidel představovaly stroje na úrovni našich tančíků vz.33 nebo horších – dokonce 102 kusů z toho tvořili Renault FT-17 z 1. světové války).

Vývoj našich tanků byl v článku popsán a není nutno ho tedy opakovat. Zdůrazňuji prosím, že se v obou případech jedná o maximální možné teoretické nasazení těchto strojů, ale neznamená to, že všechny stroje byly bojeschopné.

Jak ukázala válka v západní Evropě a SSSR, není vždy důležitá jen kvantitativní převaha. Důležité jsou i další faktory, jako třeba komunikace, vycvičenost osádek, kompetentnost velitelského sboru, koncepce a nasazení pancéřových jednotek a v neposlední řadě terén, na kterém jsou tyto jednotky nasazeny.

Wehrmacht v roce 1938 zdaleka nebyl tím, čím se stal v roce 1941. Německo mělo nespornou výhodu ve zkušenostech, které získali němečtí tankisté ve Španělsku, naše tanky nedisponovaly vnitřní komunikační jednotkou (komunikace probíhala světelnými signály). Převaha téměř 3:1 byla také na straně útočníka, nespornou výhodou na Československé straně byl pás pohoří obepínající naše hranice s Německem, zůstávali v podstatě tři oblasti, kde mohlo dojít k většímu nasazení obrněné techniky – severní Morava (oblast Moravské Ostravy), Kladsko a po anšlusu Rakouska pak rovinatá jižní Morava. První dvě oblasti byli jako rizikové vyhodnoceny i čs. armádními činiteli a proto zde začala výstavba stálého opevnění mezi prvními, a to včetně zesílené linie s dělostřeleckými tvrzemi. Jižní Morava dostala prioritu v březnu 1938 a mimo nesouvislé linie opevnění se počítalo i s částečným zatopením oblasti. Navíc při obsazení Rakouska, které prováděla mimo jiné 2. pancéřová divize, nedokázala kvůli závadám dojet do místa určení třetina vozidel, což také o něčem svědčí. Bez odpovědi zůstává otázka, jak by se chovala třímiliónová německá menšina v našem pohraničí. Další velkou neznámou jsou letecké síly, kde měla luftwaffe drtivou převahu.

Na závěr je nutno podotknout, že celá koncepce velení naší armády byla založena na spojeneckých smlouvách a počítala se zadržováním wehrmachtu 6-8 týdnů, aby byl dán čas francouzským činitelům k organizaci účinné pomoci. Není předmětem tohoto článku pouštět se do spekulací, jak by případný útok německých sil proti ČSR dopadl, jen dávám k dobru některé informace, aby si každý mohl udělat svůj vlastní názor.