Dientsbierovo pohraničí

Nedávno se tu objevil příspěvek jedné mladé slečny o tom, jak špatně se nahlíží na Romy a jak málo pozitivních příkladů nám je servírováno. Tato reportáž Zuzany Koulové ukazuje, proč tomu tak je.

Čtyři panelové domy ve Varnsdorfu, pozůstatek dělnictva socialismu, kde teď žije asi 700 lidí. Přes ulici si majitel rodinného domu staví zeď, vedle jsou budovy na prodej. Z okna zní mužský zpěv a chodbou hraje Michael Jackson. Žena, která dole vytírá, vmetá nepořádek pod schody. Kolem vytrhaných poštovních schránek běží skupina dětí. Proč nejsi ve škole? ptám se jednoho staršího z nich. „Dnes máme prázdniny,“ zní odpověď. Místostarosta Josef Hambálek z hnutí ANO ale ví, že to není pravda. „Ty máte až příští týden, kamaráde,“ odpovídá.

V ulici Kovářská, která je nyní považována za vyloučenou lokalitu, se před pěti lety všechno změnilo. Poté, co došlo k prodeji tamních městských bytů, osídlili oblast sociálně slabí občané. Většina ostatních odtud odešla, další hledají nové bydlení. „Největší problém jsou dávky, náš legislativní systém a neschopnost současné i minulé vlády. Žádná z dávek nemá zpětnou vazbu, zda bydlení, na které stát přispívá, splňuje stavební nebo hygienické podmínky,“ tvrdí Hambálek. A existují další triky, jak dostat ze státu peníze. Například stanovit maximální výši záloh na elektřinu. Při vyúčtování jde přebytek většinou majitelům bytů v panelácích, kteří tak slušně vydělávají.

Ženy na úřadu práce chrání služba

Místním nejvíce vadí hluk, nepořádek a vandalismus. Varnsdorf musel vydat vyhlášku, podle které není možné vytáhnout nábytek z domu a trávit celé dny sezením a popíjením venku. „Zdejší starousedlíci odcházejí, prodávají své domy. Tenhle si staví zeď,“ ukazuje místostarosta na rozestavěnou zídku. Vcházíme do jednoho z paneláků. Schránky jsou vytrhané, rozebrané. Město muselo pořídit jeden větší box z kovu, aby ho nikdo nemohl zdemolovat. „Každé ráno si proto hrají na malou poštu. Nejvíce si lidé stěžují na vandalismus, alkohol, hluk, nepořádek a nekontrolované děti,“ vysvětluje vedoucí varnsdorfského sociálního odboru Romana Cupalová. Ve své funkci působí teprve pár měsíců. Nahradila zaměstnance, se kterým radnice nebyla spokojená. Sociálně slabí většinou nemají pracovní návyky, navíc je tu problém i s drogami. K dostání je pervitin, marihuana, a navíc vietnamská komunita vyrábí nekvalitní tvrdé drogy, které ničí uživatele.

„Problém jde napříč generacemi a nejen v ulici Kovářská. Trápí nás také žloutenka typu C,“ popisuje Cupalová. Ve městě proto začali působit také terénní pracovníci K-centra, které poskytuje služby drogově závislým. Do jednoho ze čtyř paneláků nyní míří pracovníci Agentury pro sociální začleňování. Ti zde budou půl roku bydlet, sledovat situaci a pak připraví plán, jak s ní naložit. Úkol to ale nebude jednoduchý. I ženy na místním úřadu práce chrání služba, protože docházelo k verbálním útokům ze strany pobíratelů dávek. Nezaměstnanost ve Varnsdorfu je necelých osm procent. „Práce je dost, problémem je sehnat lidi, kteří chtějí pracovat. Třicet lidí zaměstnáváme na úklid, to jsou veřejně prospěšné práce a také v technických službách. Pěti jsme dali práci na úřadě a čekáme na dotaci pro další,“ uvádí místostarosta.

Co čekali?

Jedním z těch, které úřad práce podporuje financemi, aby mohl mít zaměstnání, je i Roman. Bydlí v jednom z panelových domů. „Jezdíme uklízet nebo opravovat silnice a chodníky, zastřiháváme stromy, všechno, co je potřeba. Chybí nám ale nářadí,“ říká. Na otázku, jak se mu zde žije a co si myslí o stížnostech z okolí, odpovídá jasně: „Co čekali? Co si mysleli, že tu budeme žít jako v base?“

V domech však kromě zdemolovaného inventáře lze najít i exkrementy. Malé děti někdy chodí na malou do chodeb za roh, rodiče na ně nedohlíží. Své o tom ví Marie, která tu žije už 41 let. „Podívejte se, jak to tu vypadá. K nejhoršímu se to změnilo za poslední tři roky. Se dvěma majiteli, kterým většina bytů patří, není vůbec žádná řeč ani jakákoliv domluva. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme majitelé a snažíme se hlídat, aby dům nějak vypadal. Taková slova jsem v životě neslyšela, jakými nás označili,“ říká Marie. Rámus je tu podle ní ve dne v noci. Od rána jsou děti na chodbách, rodiče si jich nevšímají. „Nás děti neposlechnou a ještě jsou sprosté. Stydím si sem pozvat návštěvu. To jsem neudělala už sedm let,“ dodává.

Němci zřídili za hranicemi domobranu

Obyvatelé panelových domů navíc platí majitelům na uklizečku. Nikdy tu však žádná nebyla. „To jsou další peníze, které z toho majitelé mají. V nájmu mají část na uklizečku, ale neplatí ji. Plus přeplatky za elektřinu. Dřou je z kůže a ve chvíli, kdy si půjdou stěžovat, jsou už v podstatě na dlažbě,“ pokračuje Josef Hambálek. Sám tvrdí, že finální situace je výsledkem špatných kroků bývalého vedení města, které potřebovalo navýšit rozpočet, a tak začalo prodávat městské byty bez ochranných prvků. „Pár lidí to rozprodalo, nastěhovali sem Romy a pak už to šlo jako lavina. Prožít zde stáří je katastrofa. Když se některých zeptáte, říkají, že chtějí raději umřít,“ sdělil místostarosta.

Také němečtí sousedé museli přijmout opatření. Někteří z Varnsdorfu si totiž část města za česko-německou hranicí vyhlídli jako vhodné místo ke kradení, a tak Němci museli zřídit vlastní domobranu, která hlavně v noci hlídá. To v městské ubytovně zase na pořádek dohlíží najatá bezpečnostní agentura. Mnoho z lidí zde však přebývalo, aniž by řádně hradili nízké nájemné. S tím chce Romana Cupalová učinit konec: „Dala jsem jim možnost uhradit část do konce měsíce a na dalších splátkách se dohodneme. Už teď někteří zaplatili. Pokud nebudou plnit dohody, nemohou zde bydlet. Městská ubytovna slouží spíše jednotlivcům, pro rodiny není vyhovující,“ říká s tím, že městu chybí nábytek a postele. Ubytovaní zde platí 121 korun za den.

V ubytovně je posilovna i nízkoprahové centrum

Klid a pořádek tu má na starosti domovník Ludevít Šandor. V dolním patře má na starosti i posilovnu, do které chodí s ubytovanými cvičit. Je prý hojně využívána. Ukazuje také prostory nízkoprahového centra pro děti s názvem Modrý kámen. „Odpoledne sem mohou přijít, udělat si úkoly, nebo si hrát. Poskytujeme jim také doučování,“ vysvětluje Šandor. Součástí je také poradenství a tématické programy. Lidé mají v ubytovně zakázáno pít alkohol, užívat drogy a kouřit. Je možné složit v noci hlavu ve zdější noclehárně za třicet korun včetně polévky, čaje i sprchy.

Devětapadesátiletý Jirka Malý pracoval deset let v místní společnosti Velveta. Kvůli snižování stavů ve firmě dostal výpověď. Už tři roky nemá zaměstnání, a tak nakonec skončil v městské ubytovně. Dluhy ale prý nemá a pracovat chce: „Není to jednoduché, je mi skoro šedesát, důchod není daleko a nechtějí mě vzít. Příští týden jdu zase na pohovor, potřebuju práci. Sociální pracovníci mi pomohli vyřídit papíry, bylo to za chvilku,“ tvrdí.

Ze stovky továrních komínů zbyla desítka

Před ubytovnou potkávám Luďka Kotka. Stojí u dveří, jí sušenku a kolem nohou mu pobíhá pes. „Ten není můj, ale jsme kamarádi,“ vysvětluje. „Na ubytovně jsem skončil kvůli zlým příbuzným. Šířili o mně urážející věci a dokonce to dopadlo tak, že ani lékaři nevěřili, že jsem nemocný. Až když jsem je donutil udělat mi vyšetření, zjistili, že nekecám. Když jsem se dozvěděl, že jsem zdravý, otočil jsem se a šel.“ Luděk Kotek pochází z Prahy, spolu s rodiči však vyrůstal tady v rámci osídlování pohraničí, které vyhlásili komunisté. Radnice provozovala ještě jednu městskou ubytovnu. Tu ale obyvatelé poničili a rozebrali, takže ji musela uzavřít. Na její zahradě dříve fungovalo nízkoprahové centrum v malém domečku. Ten je rozebrán do posledního kousku, zbyly prakticky jen holé zdi.

Ve Varnsdorfu žilo dříve devadesát procent Němců. Měl na 24 tisíc obyvatel, teď má přes 15 tisíc. Zašlou slávu průmyslového města připomíná stará fotografie na chodbě radnice se stovkou továrních komínů. Zbylo pouhých deset, které chátrají stejně jako jejich hlavice a ornamenty, v nichž se továrníci předháněli. Většina textilek zde zkrachovala, jiné výrobu omezily. Z tisíců lidí, jež zaměstnávaly, jsou pouhé stovky. Jaký je váš cíl? Ptám se místostarosty před tím, než se rozloučíme. „Aby lidé přestali z Varnsdorfu odcházet a aby tu byl klid,“ dodává jednoznačně Josef Hambálek.

Co k tomu dodat? To je ukázka práce a miliard vynakládaných Kocábem, Dientsbierem, Stehlíkovou, Marxovou a jim podobných sociálních inženýrů spolu s neziskovkami pro začleňování. Je to i velmi často vizitka divoké privatizace bytového fondu zastupiteli měst a obcí, kteří svým následovníkům zanechali neřešitelné peklo. Zde je to Varnsdorf, ale podobné obrázky jsou v Mostě, Litvínově, Chomutově a vlastně v kterémkoliv městě a mnoha obcích pohraničí od Aše až po Šluknov. Bylo by zajímavé vědět, kolik romských rodin bylo např. z Prahy vystěhováno, aby se mohli postavit retidenční miliónové haciendy pro politické kreatura, které nám říkají jak má fungovat soužití s touto menšinou. On ten mechanismus různých realitek je pořád stejný - oni dobře vědí, kolik stojí byty v pohraničí. Koupí jeden byt v paneláku za 500-600 tisíc, nastěhují tam cikánskou rodinu a do půl roku jsou v tom domě desítky bytů na prodej - ovšem už ne za půl miliónu, ale za 200 000. To je například případ Janova. Romské rodině v Praze nabídnou vytěhování do (velmi často daleko většího) bytu v Janově a příspěvek 100-200 tisíc na cestu. Byty v Janově stávali kolem 350-400 tisíc, nyní tam byt 1:4 o 85m2 koupíte za 40-50 tisíc (!!!).

Může se pak někdo divit tomu, proč majoritní obyvatelstvo pohlíží na romskou populaci skrz prsty a odmítá jakékoliv formy soužití? Ne, nelze hodit všechny Romy do jednoho pytle, ale v jejich komunitě je těch "nepřizpůsobivých" mnohonásobně vyšší procento než v jakékoliv jiné. A to těžko změní nějaký zákon nebo nařízení politika, který to viděl akorát v TV.