Inkluze - komu prospěje

Nejsem odborníkem na školství, ale to bohužel ani ministryně Valachová. Nemám tedy ambice se vyjadřovat k nově zaváděné inkluzi nebo-li začleňování problémových dětí do "normálních" škol.

Předem říkám, že můj osobní názor v případě nově přijatého zákona o "INKLUZI" (začlenění žáků s lehkým mentálním či tělesným postižením do "běžných" škol) je takový, že se jedná o paskvil hodný udělení ceny "DEBILITA ROKU".

Podělím se tady o osobní zkušenost se svoji dcerou a závěry nechť si udělá čtenář sám. V roce 1998 měla jít moje mladší dcera do první třídy ZŠ. Psychologicko-pedagogickou poradnou nám bylo doporučeno odložit nástup o 1 rok, což jsme přijali. Důvodem byly logopedické problémy (vyslovování měkkých souhlásek - ž, š, č, ř a k) a celková nezralost. Dcera nastoupila o rok později a i přesto od prvního okamžiku zaostávala a to velmi těžce zejména ve čtení. Byla nám nabídnuta pomoc v podobě docházky 1x týdně do speciální školy Zdeňka Štěpánka v Mostě, kde se jí věnovala paní učitelka, jejíž odbornost spočívala nejen ve vystudování pedagogiky, ale pro tyto školy je nutná i aprobace s psychologie. Jak se později ukázalo, bylo to něco, co možná moji dceři tak trochu zachránilo život. Po roce hodně tvrdé práce jak dítěte, tak naší jako rodičů a pedagožky ze zmíněné školy byly výsledky marginální. Dcera trpěla středně těžkou dysleksií - vrozenou poruchou čtení. Pro neznalé zkusím laicky přiblížit - dítěti se míchají písmenka, po přečtení první slabiky si zbytek slova často domýšlí a podobně. K tomu pak přistupuje ještě další fakt - pozornost a soustředění. Tyto děti v tomto věku se dokážou soustředit maximálně 10-15 minut a pak to vypadá jako by byla duchem nepřítomna.

Na běžné základní škole seděla ve třídě, kde bylo 32 žáků a učitelka se jí nemohla moc věnovat - to prosím není výtka, měla stejně postiženou dceru. Ve třídě byli tři takovéto dětí - 2 s dysleksií a jedno s dysgrafií. Tyto děti se automaticky zařadí na chvost a dost často se stávali terčem posměchu ostatních žáků (málokdo si umí představit, jak dokážou být děti zlé a škodolibé). Co bylo naprosto nejhorší - důsledkem je naprostá ztráta soutěživosti a snahy, což degraduje veškeré úsilí všech okolo nich. Takto to šlo tři roky - tyto děti dle nějakého nařízení nesměli propadnout a nesměli dostat nedostatečnou.

Docházeli jsme stále i do výše zmiňované speciální školy, kde nám dokázali pomáhat se systémem učení. Bohužel místo na této škole nebylo, až... Naskytla se možnost - otvírali novou 3. třídu a dceru by přijali. No zkrátím to - bylo to administrativní peklo docílit zařazení na školském úřadě (bůhví proč je na rozdíl od ostatních škol, kde je zřizovatelem město, v tomto případě zřizovatelem kraj) a docílit toho, aby ji na původní škole nechali propadnout (což normálně nesměli).

A tak dcera v 10ti-letech nastoupila do 3. třídy speciální školy. Už samozřejmě to, že ve třídě je maximálně 12 žáků dává učitelce mnohem větší prostor pro individuální přístup. Prvním krokem, který škola udělala, byl pohovor se mnou jako rodičem o tom, jak je nutné s dítětem pracovat doma, bylo mi vysvětleno, že jakékoliv dotazy a problémy je vždy okamžitě řešit s pedagogy či vedením školy a také je pravda, že jejich vstřícnost a snaha pro mě byla věcí nevídanou. Mimo jiné bych každému doporučil prohlédnout si žákovskou knížku, kde bylo známkování, domácí úkoly, 1x týdně museli provést hodnocení dítěte pedagog, dítě samo a rodiče a potom slovní hodnocení.

Toto vše pokračovalo i na druhém stupni, kdy už mají učitelů více. A tak jsme se během 3 let propracovali do stádia, kdy se dcera z pětkařky dostala až do stádia vyznamenání. Získala zpět sebedůvěru, naučila se učit, získala soutěživost a celkově došlo k výraznému zlepšení osobnosti. Vše vyšperkovala v 8. a 9. třídě, kdy měla samé jedničky a dostalo se jí ocenění nejlepšího žáka školy.

Posléze vystudovala střední školu a dnes je v 6. semestru vysoké školy. Jsem přesvědčen, že kdyby nedošlo k přestupu na tuto speciální školu, tak by se její život vyvíjel ve zcela jiných kolejích. Vyžaduje to enormní práci a hodně času ze strany pedagogů ale také rodičů, kteří cítí svoji odpovědnost.